Historie chovu včel

Odpradávna byl člověk stvoření mlsné a vynalézavé. Od medvědů odkoukal, že po lese poletují malí tvorečkové, kteří si v dutinách starých stromů dělají hnízda a do nich ukládají báječnou pochoutku. Těm tvorečkům říkáme včely a pochoutkou byl med. Matka příroda však vybavila včelky žihadlem a obranným pudem, a proto bylo získávání medu záležitostí velmi bolestivou. Časem se člověk naučil, jak ty malé bodavé potvůrky obelstít natolik, aby žihadel dostal co nejméně a s pozvolným přechodem od života kočovného lovce k osadníkovi-zemědělci přišel i na to, že je třeba část medu včelám ponechat, aby nezahynuly hladem a on se mohl vrátit ke stejné dutině znovu. Tato zprvu náhodná činnost člověka lovce a sběrače se postupně stávala činností pravidelnou a později přerostla v cílený chov včel. Starým stromům s dutinami, kde se včely usazovaly, se říkalo brtě, proto je tento způsob získávání medu označován jako brtnictví. Nejstarší objevené nálezy o využívání včely člověkem jsou staré 40 000 let. V jihoafrické jeskyni vědci  nalezli hrudky včelího vosku, které byly zřejmě používány ke zhotovování šípů nebo oštěpů.  Na prehistorických skalních malbách na jih od Sahary jsou vyobrazeny nákresy včelích úlů. Nejstarším evropským nálezem je skalní kresba z jeskyně u španělské Valencie dokládající sběr medu z brtě a je stará 12 tisíc let. Ze zemí Blízkého východu je doložen chov včel v hliněných nádobách už z období 5.000 let př.n.l. a v podobných hliněných úlech se tam včely chovají dodnes. Z Turecka jsou doložené nálezy o vyuřívání včel staré 9000 let a severně od Alp 7500 let. Včelí produkty znali i staří Řekové a Egypťané. Včelí vosk byl v Egyptě využíván pro povrchovou úpravu dřeva, ale také v malbě a v kosmetice, v antickém Římě byl používán i jako platidlo.

Ve střední Evropě dokazují záměrný chov včel mnohé archeologické nálezy. Důležité zprávy se ryly do voskových destiček, ceněným oborem se stalo lití kovů do ztracených forem ze včelího vosku. Ve Slezsku byla v korytu řeky Odry nalezena brť v dubovém kmenu, pocházející podle odborných posudků z 1. století n. l. Několik podobných nálezů dokazuje, že lesní chov včel v brtích byl ve střední i východní Evropě značně rozšířený. Další podnět pro rozvoj chovu včel na našem území přišel pravděpodobně s výboji římských vojsk v druhém století našeho letopočtu (jižní Slovensko a jižní Morava). Římané byli v chovu včel zběhlí a také již znali antibakteriální účinky medu, kterých využívali při ošetřování ran. Z 9. století se dochovala zpráva arabských cestovatelů (obchodníků) o tom, že poddaní knížete Svatopluka chovají včely v dřevěných nádobách a z medu vyrábějí opojný nápoj. Významný impuls pro chování včel je spojen s počátky šíření křesťanství. Při bohoslužbách se užívalo svící – bylo tedy potřeba získat dostatek včelího vosku pro jejich výrobu. Sami mniši později často včely chovali a patřili k propagátorům a inovátorům včelařských znalostí.

V prvních písemných zmínkách se od 10. století začíná rozlišovat včelaření lesní (brtnictví) od včelaření zahradního. Podle hojného vývozu medu a vosku z našich zemí v období 11. – 12. století lze usuzovat, že se u nás včely chovaly ve velkém množství. Med, vosk a medovina patřily už tehdy mezi velmi hodnotné produkty, například hrnec medu se vyměňoval za stejné množství soli, přičemž je třeba míti na paměti, že sůl se u nás nikdy netěžila – vždy byla dovážena jako vzácná a ceněná surovina. Ve středověku měli včelaři vlastní cechy, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Za prokázanou krádež medu mohl tenkrát provinilec zaplatit i  životem.

V 16. století však začal význam včelařství upadat. Je pravděpodobné, že to souviselo s poklesem zájmu o medovinu, kterou nahrazovalo levnější pivo. Ve druhé polovině 18. století prakticky skončilo brtnictví v našich zemích. Tehdy začaly, podobně jako v sousedním Prusku, podporovat zájem o chov včel vládnoucí šlechtické rody. Marie Terezie vydala dva včelařské patenty, roku 1775 pro Moravu a Slezsko, v roce 1776 pro Čechy. Zároveň byly založeny včelařské školy ve Vídni, v Brně a v Novém Kníně v kraji Berounském (u Příbrami). Byla též pořízena úřední evidence včelstev. Po smrti panovnice byly sice tyto školy zrušeny, ale to se již začaly šířit nové poznatky o zemědělství knižně a včelařství nezůstávalo stranou. Rozvoj včelařství v tomto období potvrzují i statistické údaje. Zatímco bylo roku 1785 v Čechách evidováno 39 389 včelstev, o 60 let později jich už bylo 106 330 – tedy asi 2,5 krát více!

Obrázky :   Kláty  a košnice

Včely se chovaly ve vydlabaných nebo uříznutých dutých částech stromů (klátech), později také ve slaměných košnicích. Od počátku 19. století mění včelařství v našich zemích výrazně svůj charakter. Postupně jsou zaváděny úly s rozběrným dílem umožňující přizpůsobit velikost úlového prostoru ročnímu období a potřebám včelstva. Přesto ještě v polovině 19. století je 76% včelstev chováno v nedělitelných úlech – převážně v klátech.
Od poloviny 19. století se u nás začínají včelaři sdružovat a zakládat první spolky, na Moravě roku 1854 a 10 let poté i v Čechách, ve stejné době je také Františkem Hruschkou zkonstruován první medomet – zařízení na získávání medu z plástů pomocí odstředivé síly. Koncem 19. století jsou ustaveny zemské ústřední včelařské spolky a včelaření se stává i zájmovou činností. Od roku 1850 do 1. světové války se u nás počet včelstev zvýšil až na 357 185. Díky cílevědomě řízené spolkové činnosti došlo nejen ke zvýšení počtu včelstev, ale také se zlepšila úroveň chovů, a to hlavně z hlediska technického vybavení, plemenářské práce a zvýšené pozornosti věnované nákazám. Chov včel začal být více podporován.

Začátkem 20. století došlo k zakládání chovatelských stanic a ke zřízení plemenných chovů včel. Vznikají nové konstrukce úlů s pohyblivým dílem a nastává éra tzv. nástavkového včelaření. První světová válka utlumila včelařskou i spolkovou činnost. V době války včely umíraly hladem i nedostatkem chovatelské péče, lidé neměli za co nakupovat med. Jedině zbrojní průmysl zvyšoval požadavky na včelí vosk. Početní stavy včelstev poklesly zhruba o třetinu. Po skončení války došlo k rozpuštění říšského včelařského svazu a v lednu roku 1919 se sešli v Praze na společné schůzi předsedové všech čtyř včelařských spolků Čech, Moravy a Slezska, aby založili Svaz zemských spolků Československé republiky. Činnost svazu začala 16. května 1921 první valnou schůzí. V roce 1938 došlo k rozbití Československa a následující rok v září vypukla druhá světová válka. Ta opět tíživě dopadla na osudy lidí, hospodářství i na včelařství. Po jejím ukončení v roce 1945 však začala nová etapa vývoje včelařství v naší republice, tedy i ve Stříbře a jeho okolí. V současné době je v České republice evidováno 58 a půl tisíce včelařů, kteří se starají o cca 637 tisíc včelstev (údaj ke konci roku 2017).

Zdroj : web. stránky ČSV,z.s., časopis Včelařství, Wikipedie